Uplynul další rok , ještě rychleji než ten předešlý a ODC se vrací téměř na místo činu…tedy do oblasti, kde jak všichni víte oficiálně vznikl slavný outdoorový klub ODC Rokycany. V poměrně značně okleštěné sestavě naše kroky zamířily do slovenských Bukovských vrchů. Pokud by se ještě jeden z nás rozhodl nejet, jelo by nás o polovinu méně.

Stejně jako v dávných dobách mladí jinochové vyráželi do světa za dobrodružstvím inspirováni legendami o udatných rytířích a příběhy o vítězství, jež však bylo vykoupeno dřinou, utrpením a mnohým odříkáním, tak i členové ODC zatoužili po dobrodružství, které se takové ´novodobé legendě´ přiblíží, nebo bude přinejmenším hodno zapamatování.Povím vám tedy příběh o tom, co se člověku zrodí v hlavě, když mu v pokoji příliš dlouho visí mapa Československa, jak se v ODC plánuje trasa nebo co to znamená být ´prošitej jak hovado´…

Na úvod musím poznamenat, že nás Norsko nadchlo a nejde jinak než všem tento úchvatný kus zeměplochy doporučit k navštívení. Naleznete zde naprosto všechno. Od ledovců a rozlehlých pohoří přes zalesněná údolí, louky, jezera, řeky a  vodopády, fjordy…na co si jen člověk pomyslí. Vadou na kráse může být jen poněkud finančně náročnější prostředí. Ceny všeho se blíží trojnásobku tuzemských cen (s výjimkou pohonných hmot, mořských plodů a lodní dopravy) .

Tvrdé jádro ještě tvrdšího spolku ODC Rokycany si tentokrát vzalo na paškál pohoří Moravskoslezských Beskyd. Neodradily nás hrůzyplné oči televizní rosničky ani její superlativní vyjadřování, co se špatného počasí týče (krutá zima, sněhová kalamita, prudké vichřice, apod.). Dne 17.3.2008, tedy v pondělí navečer pohnul pan strojvůdce pákou, ovládající rychlost vlakové soupravy a odvezl nás za 7 hodin až na samý okraj České republiky, do Jablunkova.

Tisíce naježděných kilometrů coby pasažér mne již naplnily tolika dojmy, že mi nezbývá nic jiného než se tohoto tíživého pocitu zbavit a vydávit vše celému světu bez skrupulí přímo do očí. Otlačená kolena, krví podlité oči, zprohýbaná páteř, namožený krk, přemožené nervy…dokonalá směsice pocitů, které již přivedly na pokraj šílenství nejednoho cestovatele. Přednosti lidí většího vzrůstu se stávají fatální nevýhodou,  mladí zdravím překypující lidé mutují do nevzhledných pokřivených a sténajících monster…ne nemluvím o uranových dolech. Řeč je o té hromadě nepohodlných sedadel, namačkaných v plechové krabici na velkých nafukovacích kolech…AU-TO-BUS!

Je tomu už nějaký čas,co jsem v metru na zastávce I.P.Pavlova rafinovaně a naprosto utajeně utekl hordě výběrčích. Jako lasička moje maličkost, tehdy dokonce obtěžkána batohem a větší taškou přes rameno, proklouzla z proudu , hrnoucího se do chřtánů krvelačných revizorů do opačného proudu, směřujícího zpět do bezpečných hlubin podzemky. Z toho důvodu…naplněn hrdostí a odvahou…se mi při spatření výběrčího jako první v hlavě objevila myšlenka ve tvaru shluku několika písmen, který vypadal asi nějak takto: „ÚTĚK“.

O víkendu 30.11. až 2.12. jsem se prvně zúčastnil rysích hlídek! Se zkušeným starým  známým Kubou, který „hlídal“ již podruhé, jsme vyrazili v odpoledních pátečních hodinách směrem na Volary. Do této oblasti zasahují v největší míře monitorovací akce rysích hlídek na Šumavě.

Výlet měl původně splnit dva základní cíle. Za prvé: Pokus o historicky první bivak na sněhu. Za druhé: Zmapování Vlčího potoka - jednak jako potenciálního zdroje pitné vody v oblasti a pak zde také pátrat po zbytcích aury vlčích smeček, které tuto krajinu v minulosti musely nepochybně brázdit...

Dnes již pomalu…či spíš už opravdu tradiční výlet do vojenského prostoru Jince proběl i letošní podzim. Civilizací poměrně nedotčená krajina nás všechny dva outodoorové nadšence opět nadchla a po třech dnech strávených v lese se ani jednomu z nás nechtělo zpátky domů. Dny ozářené posledními záchvěvy letního slunce, noci plné jeleního vábení…co víc si člověk může přát? Jediným kazem se dá nazvat absence koltíku- jídlo jsme byli nuceni připravovat v nemotorných ešusech. Nechť se to stane ponaučením pro další generace výprav: „Bez kotlíku ni krok!!“.

„Čergov? Kde to je?“

„Noo…takový vodlehlý slovenský pohoří na severovýchod od Tater. Vrcholy jen kolem 1100 m…horský louky…hřebenovky…žádný turistí…plno medvědů, vlků…DIVOČINA!“

„Jedem.“

Asi tak se zrodila dnes již minulosti patřící výprava do Čergova…ráje někdy až přespříliš hlučných nadržených jelenů a vlčích svorek…dle domorodců snad i domov několika chundelatých medvědů. Nás všechny- Kubu, Tomáše, Michala i mne oči jen přecházely nad bukovými lesy, které nacházet se na území české republiky, dávno by patřily registru národních parků. Zde však tvoří prachobyčejný lesní porost nepříliš rozlehlé čergovské pahorkatiny. Turistické značení nám místy dělalo lehčí problémy a čas od času jsme chtě nechtě skončili stylem „CROSS-COUNTRY“, nebo-li mimo značené trasy.

Čas letí a již 4. ročník „open air“ festivalu na Koupáku ve Strašicích je nenávratně ztracen. Pokusím se alespoň částečně nastínit atmosféru této legendární, každým rokem opakující se události…to aby i obyčejný člověk okusil, leč pouze zprostředkovaně, chuť punk/hc/ska/underground scény. Jako každý rok, i letos se jižní cíp zapadlé obce Strašice hemžil existencemi všeho druhu, neurčitého stáří…a leckdy i těžko odhadnutelného pohlaví.

Další experiment, tentokrát jsem však zmobilizoval všechny své básnické buňky. Pokud máte chuť, přečtěte si můj úplně první a možná i poslední pokus o báseň.

Dlouho už jsem nic nepublikoval. Byly nějaké pokusy o pokračování Černýho lesa, také menší projekty, ale zatím jsem je pro nedostatek fantazie a přebytek soudnosti odsunul na později. Zato! Dnes…dnes jsem prožil vnuknutí, ze kterého by šla do kolen i Johanka z Arku. Rozhodl jsem se prospět lidstvu a vyřešit pár záhad, se kterými si lámou hlavy největší rádoby kapacity přes fyziku, kosmologii a vůbec. Jde o záhady, které vyřeším ničím neovlivněn bez jakýchkoli podkladů a hlavně řekněme…čistého času…do jedné hodiny. Taky co se v tom zbytečně vrtat. Začneme něčím, co podle mnohých ani neexistuje. Je to čas pánové a dámy! Pohodlně se usaďte a poslyšte co to ten „čas“ tedy je.

Vsadím boty, že každý z nás co chvíli spojuje kouzelné slovo „kdyby“ se svým nevyplnitelným a mnohdy zoufalým přáním.

„Kdybych tak počkal ještě jednu minutu!“

„Kdybych jenom byla hezčí!“

„Kdyby mi ta cirkulárka neuřízla ruku.“

Tuhle sem si z nudy vyrazil na malej vejlet. Uplně bezelstně si to šlapu do kopce na zdejší stráni. Hodlal sem se vyškrábat až na letiště, když v tom mi skočil do cesty vlk. Už jenom to, že to byl vlk mě dost rozhodilo. Do tý doby sem byl totiž přesvědčenej, že v rokycanský stráni vlci nežijou. Jenže tohle navíc nebyl ledajakej vlk. Ze zoologický zahrady a z televizních dokumentů vim, že vlci nemají nohy hlavu ani zbytek těla…teda jako podobný králíkovi. Jinak to jako měl. Byl to tak dokonalej převlek, že i velikostně odpovídal králíkovi. Vlastně ani nevim jak sem poznal, že to je vlk. Asi proto, že na mě promluvil. A všichni víme, že co je svět světem, nikdy nikomu v lese neskočil do cesty mluvící králík. Vždycky to byl vlk. Všechno bylo jasný, když se mi zeptal kam jakože to jdu.

Nevěřili byste co se mi stalo. Štráduji si to takhle automobilmo po zasněžené místní komunikaci a co se nestane…najednou, z ničeho nic se ze sedačky spolujezdce zvedne mobilní telefon i s odloženou zimní bundou a společně odlevitují na podlahu.V tom samém okamžiku, aby toho nebylo málo, rozvíří se prach na přístrojové desce, utáhne se mi kolem hrudníku bezpečnostní pás a v krku mi zakřupou obratle. 

Kdo nezažil předvánoční období v matičce Praze, nezažil tu pravou vánoční atmosféru. Nespatřil tu nádhernou výzdobu plnou krásňoučkých malilinkatých ozdobiček, báječně dlouhých stříbrno-zlatých řetězů, Santa Clausů v nadživotních i podživotních velikostech…a tohle všechno ten někdo nemohl sledovat a nasávat tu téměř hmatatelnou náladu…UŽ OD ŘÍJNA PRO-BO-HA!!!

Asi jste si všimli, že aktualizace mých znovu a znovu a znovu…znovuzrozených stránek není zrovna příkladná. Měl jsem záměr publikovat vtipné a veselé články (jak jinak, jiné psát ani neumím) téměř každý týden. Bohužel mě ale přibrzdily blížící se studijní termíny a nároky a fakt, že jsem si tak nějak „našel“ přítelkyni…jak se tak říká. Nebo ona mě? To je jedno. Všichni to znáte, takováhle záležitost je sice příjemná, ale zrovna teď mám pocit, že nadělá (záležitost) více škody než užitku. Ponechám-li náladové výkyvy, způsobené nepochopitelnými myšlenkovými pochody mými i jejími a značnou časovou náročnost…tak nic nezbude. Ponechávat se nic nebude. Co naplat, rád bych v tom pokračoval, ale moje pesimistické druhé já mi nedá klid a tvrdí: „Zapomeň na to hochu, ta už o tebe nestojí!“

Taky jste si všimli těch štěňat všude kolem? Roztrhl se s nimi pytel. Vypadá to na jeden z boomů, podobných nárůstu porodnosti nebo zvyšování volebních preferencí ODS. Je to prostě hit a neříkejte, že se mi to jenom zdá.  Na mě, jako na známého velkého milovníka všech psů to sakra působí. Je mi jasné, že dřív nebo později podlehnu a o štěněti začnu také uvažovat, protože pes je nejlepší přítel člověka (pokud zrovna nejde o rozzuřeného rotvailera) a nejlepších kamarádů není nikdy dost.

Nedávno jsme dočetl knihu od autora jménem Aldous Huxley- Konec civilizace , lehce připomínající Orwellův román 1984. Huxley však svou knihu zařadil spíše do sci-fi žánru (1984 nepovažuji za science fiction) a fungující společnost založil na tzv. predestinaci, kdy každý člověk vyrůstal v jakési továrně na lidi a už od umělého oplodnění vajíčka procházel sérií chemických vylepšení nebo naopak omezení. Takto vznikla třídní společnost, kde jsou všichni šťastní (a nadrogovaní). Každý dělá co má uloženo v genech a podvědomí (dělá svou práci, spotřebovává zboží a služby, účastní se společenských akcí, apod.). Ale jak už bývá zvykem opět se objevilo několik jedinců, kteří dělají neplechu. V Orwellově pojetí by tito chudáci dostali pěkně za vyučenou v podzemních mučírnách ministerstva štěstí nebo lásky. Huxley však jejich odlišnost odměnil povýšením a dal jim možnost svou výjimečnost dále rozvíjet mezi sobě rovnými- tzn. těmi, kteří „prozřeli“ a přispívat shora pro blaho slepé a šťastné většiny. Abych se neztratil původní myšlence, dílo to zkrátka není špatné ale ani výjimečné. O knize se zmiňuji kvůli jedné pasáži (zhruba v první třetině), která výborně vystihuje chvíle, které často zažívám a věřím, že nejsem sám. Mám na mysli ty situace, ve kterých se člověk prostě „necítí“…špatné prostředí…společnost…nebo cokoli jiného. Nejlepší prevencí je vyhnout se tomu…jenže nežijeme na divokém západě. Nejde vzít Ilčiho a odklusat do hor. Čas od času se musíme podřídit a zařadit se.